Archive for Březen 2016

Volnej jako pták

III. psaní ze Španěl, 17.února 2016, Sevilla,  teplota kolem 15°C 

Zdravíme Vás příbuzní, jak se máte a jak jste oslavili či slavíte masopust?
My se máme dobře, byli jsme v Portugalsku na pár dní.  Přejeme všem co slavěj narozeniny tendle měsíc, všechno nejlepší, hodně zdraví, lásku, pohodu a splněný přání. Taky posíláme modlitbu plnou požehnání a přivítání na tomdle světě pro nově narozený nebo brzo narozený nový příbuzný.  Chvála.

Todle psaní je volnější a věnovaný všem cesťákům. 

Ráno se probudil a chvíli ještě ležel ve svym pelechu. Byla zima a ven se mu nechtělo. Chvíli se ještě vzpamatovával ze snů, který ho odnesly daleko od toho v čem teďka žije. Za oknem na něj svítilo modro modrý nebe, studený, ale krásný svojí jasností. Nakonec se rozhoupal a zvednul se.
Byl rozespalej a věci mu padaly z rukou. Zatopil v kamnech na který postavil konev s vodou. Mrazivý ráno mu dělalo dobře. Ticho co bylo všude kolem mu dovolovalo jasně naslouchat tomu co se v něm dělo. Po pár měsících se konečně vzbudil a bylo mu jasný co má dělat. Skoro všechno měl připravený. Na stolku mu ležela otevřená mapa, do který se znova podíval.
Už nebylo o čem dál přemejšlet. Vyšel ven a opláchl si obličej ledovou vodou z průzračnýho potoka. Napil se a to mu pomohlo se úplně dostat do sebe.
Vypil si hrnek silný guayuzy, která mu dala energii dát věci do pohybu.
Venku stála dodávka, starej van, co měl připravenou na cestu. Naházel si všechno potřebný do báglu a hodil ho do auta. Rozhlídnul se po maringotce, ještě sundal svoje svatý vobrázky, který tu nechával úplně na konec a zastrčil si je za sklo před volant, aby ho provázely na cestě.
Naposledy vylezl nahoru na skálu a díval se do kraje, kterej se mu dostal hluboko pod kůži. Kouřil tabák posvátnym způsobem, modlil se, děkoval a prosil o vedení na Cestě. Někde v sobě měl jasno a věděl, že už se nemusí ničeho obávat. Letěl dolů z kopce, jako divoký a svobodný zvíře, jako by ho něco vedlo. Po pěšinkách co byly ve sněhu vyšlapaný od srnek se mihnul jeho stín. V jeho srdci byla volnost a radost. Loučil se tady s tím, ale ne na dobro. Cejtil, že je čas zvednout kotvy a nechat čerstvej vítr, aby vyvál starý a zatuchlý ovzduší, aby se moch vrátit se Silou.
Poklonil se místu a ještě jednou v sobě poděkoval za všechno. Zamknul marínu a klíč zašoupnul pod 2 schůdek. Pak sednul do starýho vanu a otočil klíčkem. Motor naskočil a on se vydal po kamenitý cestě pryč. Na předním skle se odrážely holý větve stromů… paže jeho příbuznejch, který na něj kynuli a on se s nima loučil.
Pro potěchu si pustil muziku starejch časů. Muziku, která v něm rozpoutávala ten radostnej a trochu bezstarostnej pocit, za kterym se skrejvala otevřená pláň lemovaná horama a kroužící ptáci stoupající k nebi.
Pustil se na vejlet, doslova. Jel po silničkách a dálnicích, míjel vesnice, města, přejížděl řeky, lezl na starý zříceniny hradů… Bral stopaře zmrzlý u silnice a povídal si snima o životě a o cestě. Spal na vopuštěnejch parkovištích, na březích řek. Vařil si v autě a když mu bylo smutno, rozdělal si oheň. Oheň, u kterýho byl vždycky doma, u kterýho cesjtil teplo, světlo a Sílu. Jen se do něj díval a poslouchal co mu oheň vypráví.
To ho zase vrátilo zpátky k tomu, proč jede dolů a tak daleko.
Cestou nabral jednoho toulavýho bráchu, kterej jel jeho směrem. Jeli spolu a mluvili vo všem možnym. Taky jen mlčeli a dívali se z okna, jak cesta ubíhá. Kolikrát se zastavili na nějakym místě a zůstali tam pár dní. Nepospíchali, nic a nikdo na ně netlačil a neřikal jim, kde a v kolik maj bejt. Voba měli rádi večery u ohně, kdy hráli na kejtru a buben, zpívali písně a nechávali ducha noci ať je provází. Mluvili vo tomdle světě, lidech, zvířatech, kulturách, moudrosti dědečků a babiček.
Krajina se měnila a zima ustupovala slunečním paprskům. olikrát žijeme v uzavřený bublině, ve který se tak trochu schováváme a vězníme před nádherou a volností… Na jednom místě je metr sněhu o pár stovek kilometrů jinde začíná jaro, jinde už maj léto a zas jinde úplný temno… usmál se.
Stáli v údolí na vyhlídce a dívali se na malou říčku, co se kroutila dole. Malý bílý baráčky se krčily ve svazích a vypadaly jak z jinýho století. A to je tak trochu, co tidle tuláci hledaj. Kolem voněly květy mandloní, který mámivě nechtěly nikoho pustit ze svýho zajetí.
Ještě dlouho se kodrcali v tom starym vanu, ze kterýho ste vytáhli maximálně devět pětek a to ste měli pocit, že odlítáte ze země, jak se to celý klepalo…. ale nakonec přejeli hraniční most mezi dvěma zeměma a v dálce zahlídli třpitivej oceán. Vobrovskej, jakoby bez konce. Uchvacující.
K večeru přijeli do malý vesničky na konci světa. Bylo tu jen pár místních v malym bárku s pastovejma židličkama venku. Vyhřívali se v zapadajícím slunci a popíjeli piva z malejch lahviček. Vypadali, že jim nic nechybí. Kejvli na pozdrav. Trochu změřili nově příchozí a z jejich výrazu pochopili, že na takový tuláky tu už jsou zvyklí.
Nakoupili něco k jídlu a flašku vína v místnim vobchůdku.
Tip na plážičku, kde můžeš pobejt a nikomu tam nevadíš, jim přišel, jako požehnání. Slunce se klonilo k obzoru. Kopce, tráva, stromy a nebe se zbarvilo těma krásnejma zářivejma a měkejma barvama všech možnejch odstínů. Sjeli na prašnou cestu, kam ukazovala dřevněná cedule s odřenejma barevnejma písmenama.
Házelo to pěkně, cesta byla samá díra, ale pořád šlo jet dopředu.
Jeli po cestě, co je samá zatáčka, ale na konec se před nima vyloupnul nádhernej pohled. Mezi útesama se pění oceán a na malym parkovišti stojí tak kolem 15ti dodávek a nákladáků. Vjíždí na tendle plácek, kde pobíhaj psi a děti. Lidi sou u svejch pojízdnejch příbytků, něco kutěj, vařej si jídlo, dělaj oheň, hrajou na kytárku, žonglujou. Vzájemný pozdravení. Smějou se a hledaj fleka, kde to zakotvěj na příštích pár dní, měsíců, kdo ví…?
Vylezou ven a první co se se jim dostává do chřípí nosu je voňavej mořskej vzduch. Burácení vln o útesy a muzička co tu pouští jeden vopálenej brácha.
Trochu se rozkoukali,ale spíš je to táhlo k tý živý kráse, co tu tančila na písečný pláži. Votevřeli víno a nechali to všechno de sebe vsáknout. Jen se dívali a poslouchali… budilo to jejich ducha… snesla se noc. Nebe posetý hvězdama nerušený měskym zářenim. Když usínal, poslouchal vlny a ty ho houpavě vodnesly do říše snů.
Ráno se probudil, bylo brzo, všichni ještě spali. Všechno bylo mokrý od jinovatky a zima lezla pod oblečení. Něco v něm ožilo. Vnímal čerstvost dne, krásu Života. Vylez na útes a díval se na to malý tábořiště. Viděl dodávky, naskládaný jednu vedle druhý. Byly nazdobený a různě vylepšený, tak aby se vnich dalo bydlet. Viděl lidi, rodiny s dětma, co si žijou svůj život, život tuláků a dobrodruhů, který nechtěj splynout s davem a nepsanym zákonem naší společnosti, o tom co a jak má člověk dělat, aby byl pro ostatní a tento svět dobrej…ale jak je na tom naše společnost a svět právě teď?…
Šel po pěšince, co se vinula podél kraje útesu. Prej tu nedávno někdo spadnul dolu… ujj. Stál na místech, kde padala skála dobrých 50m dolů do obrovskejch vln, který se o ní rozbíjely. díval se do dálky na obzor, bylo to klidný i dost bouřlivý. Přemejšlel ještě chvíli nad tou naší společností… ale brzo toho nechal a jen vnímal krásu a Sílu místa.
Pak to přišlo!! Nedalo se tomu poručit! Zalez do křoví, vyhrabal si jámu a … V poslední chvíli si všimnul, že na dně jámy je brouk, ale už to nestačil odvrátit… plesk…. a pak mu to došlo. To v čem se všichni vezem společně na týdle překrásný planetě je BIGG HUMAN SHIT co dopadá nejen na zvířata, ale na všechno kam jen strčíme ten náš zadek…
Sešel dolu, už se setmělo a u ohně sedělo pár lidí. Potřeboval s někym bejt a rozptýlit se. Skoro všichni něco pokuřovali a povídali si. Moc jim nerozuměl, ale atmosféta byla dobrá. Pak se hrálo na bubny, kejtry a digeridoo. Lidi dělali ohnivý tance, oceán lehce burácel, oheň ve studený noci semknul všechny blíž a na nebi putoval měsíc co se šklebil… bylomu dobře a připadal si jako v dobrym snu…

Přeju Zdar, Sílu a Lásku na Cestě.
Pište, nic o Vás nevíme…

Wáclav alias Vicente Checo con familia

p.s.: příští měsíc bych měl dát dohromady program akcí u Tisového vrchu pro tento rok. Hau.