Na pláži

VII.článek, 9.května 2013, Canoa, 20 až 35°C, vlhkost 70%

Achoo posíláme sluneční vibrace od Pacifického oceánu z plažovejch vesniček, kde se čas měří podle toho, kde na obloze zrovna visí slunce.
Jak se máte a jak si užíváte jara a všeho toho pučení a květnové květové invaze? Moc toho o vás nevíme, ale rozumíme, že s pěknym počasím se nechce nikomu moc tvrdnout u počítačové obrazovky a ještě někomu smolit nějaký psaní…

Z krásnejch hor a od krásnejch lidí jsme se vydali zase do Teny, kde jsme se rozloučili s Míšou, Auguchem a malilinkou Wayrou, co se odpluli do CZ. V několika dnech před tím se v nás probudil silnej a neutuchající pocit, že jedem k moři !! Dlouho jsme se nenechali timdle vnitřnim popudem přemlouvat a skočili jsme v Teně na noční autobusovou linku směr Pacifické pobřeží a hurá, teda uf uf uf. Po 15h drkocání jsme se najednou zase ocitli v ouplně jinym světě.
Stojíme na „hlavní třídě“ vesničky Mompiche, která ústí rovnou do oceánu. UJ hned v prvních momentech, kdy si dáváme zase pět a pět dohromady, se do nás nezadržitelně a přirozeně dostává ten nádhernej pocit, když se člověk ocitne u „velký vody“, která hučí vlnama a líže pláž ze světlim písečkem. Rozhlídnem se kolem a hned nás osloví džusovej bárek NEGRITO, kam hnedka zasedáme a dáváme si supr velkej mlíkovo-ovocnej nášup, kterej v nás jen zasičí. My konečně cejtíme, že se po tý cestě z východu na západ, zase vracíme na zem.
Po pár dnech jsme si našli skvělej flek na stan u señora Pabla asi 1,5km za vesničkou. Bydlíme u něj na zahradě a vo sporák se dělíme s jeho ženou, na záchod chodíme k nim domu a koupeme se ve sprcháči, co je pod širym nebem a zarostlej ibiškem. Prostě pan domácí má těžkej život:)
Jsme po dlouhatanánský době u oceánu, ale ten pocit, co tu je všude kolem v těch vlnách, palmách, kokosech, útesech a hlavně lidech, si člověk rychle osvojí a pěkne si ho do sebe pustí. Prostě tu človek dejchá svěží mořskej vzdoušek, nechává si vod slunce pozměnit tu provokativní bílou barvu kůže, nikam to nežene a když něco nejde tak to proste nechá bejt na zejtra…vono to pak pude určitě líp:))
Jednou brzo ráno, jak je u nás již zvykem, sedíme na kládě, co vyplavila voda, koukáme do oceánu a vychutnáváme si ten raní čerstvej pocit z nově príchozího dne. Pablo na mě kejvne, „hele rybáři, potřebujou píchnout s vytažením sítě“… Aurora do mě strčí, jako-že „bež jim pomoct“, tak se zvednu a asi hoďku taháme za provaz. Taháme a taháme. Je to nekonečný, vypadá to, že se v síti chytla kosatka nebo co:) Nakonec se dostáváme ke konci a taháme hromadu ryb na pláž. Rybáři jsou milý lidi a nechaj nás, ať si naberem ryb kolik chceme! Pak následuje kurz od paní domácí, jak si vykuchat rybičku a jak si ji pěkně připravit, aby byla mñam mñam:)
Potom, co jsme po skvělim obědě, při kterym musíte bejt jak zenovej minich pozornej, aby vám nezaskočila kůstka, jdeme na pláž a vopalujem se, dáváme si siestu pijeme kokosový mlíko a k večeru se touláme po dlouhý pláži, kde nikdo nejni. Dojdeme až k ustí vobrovský řeky, která prostě jen tak mizí v tom oceánu… eh! Jeden, když se nad tim zamyslí a vidí to na vlastní oči, tak nechápe jak se tam všechny ty řeky vejdou:)) No tak takhle tady teďka žijem.
Mompiche a pár podobnejch vesniček jsou bejvalý rybářský vesničky, který se časem proměnily na serfařema vyhledávaný místa, kde se dobře klouže po vlnách. Ani jsme tady nechtěli zůstávat moc dlouho, ale jak nám řekla jedna paní, „jo hochu, tady vocaď je fakt težký se vodlepit, mi veř už jsem tady skoro 9 měsíců a to jsem přijela jen na víkend:) .
Asi po 14 dnech jsme přejeli o pár stovek km níž na jih do jiný rybářský vísky, co se jmenuje Canoa. Tady teďka zevlíme už asi 4 neděle. Zprvu jsme mysleli, že tu pobudem jen pár dni, ale běh událostí tomu dal jinej směr. Zařizujeme si „dobrovolnický víza“ na rok, což je slušnej oříšek pro cesťáka, co to myslí legálně a poctivě:) Tohle je ale na novej článek, takže o tom napíšeme zasejc příště.
No tak se mějte parádně, užívejte toho krasnýho jara, který tu moc neznaj. Užívejte ty přeměny proměny, který s sebou nese spousty zajímavejch pocitů a prožitků ůůů!!:)

Zdar, Sílu a Lásku vinčujeme Vám – krajani:)

 

3 Responses to Na pláži

  1. To je krááásný čtení. Mějte se dál tak nádherně! Díky za zprávy z ráje. Zdravím z Vinohrad. Je tu taky krásně, ale úplně jiným způsobem. Pa pááá

    Permalink
  2. to zní teda úžasně! mě by zajímalo, jak zojka zvládá ty přesuny, 15 hodin autobusem a tak? s našim klučíkem si to moc nedovedu představit…
    🙂 a eště mi prozraďte, proč mají všichni ty domy na kůlech – je to kvůli jedovatým breberkám nebo kvůli dešti, nebo kvůli něčemu úplně jinýmu?
    mějte se krásně

    Permalink
  3. Zdravime te Madlen,
    Zoja to na ceste autobusem dava hodne po svem. Divame se dost z okna na vsechny ty iihaha, buu, haff haf ,cici… Pak v Latinsky Americe obecne je fajn, ze jednou za cas do busu naskace par obchodniku s jidlem a pitim a tak toho vyuzivame a krmime Zoju, jak to jde. Obcas, kdyz bus zastavi letime curat. Taky nam obcas usne a to je nejlepsi:) Kazdopadne je to jizda!
    Ty domy na kulech, to je fakt vychytavka. Dost se vyskytujou u oceanu, ale videli jsme je i v pralese. Je to kvuli zviratum, hmyzum, hadum…ale taky kvuli vode a i je to jistejsi pred necekanejma navstevnikama.
    Diky za psani a mejte se fajn.
    W,A a Z

    Permalink

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

14 − one =