Toulka po Andalusii

IV.psaní ze Španěl, Sevilla, 23.března 2016, teplota 20 – 25°C

Zdravím Vás rodino, příbuzní a kamarádi, jak se máte?
My se máme fajn, lehce omámený jarní vůní pomerančovníků a zasáhlí tou jarní vlnou. Poslední měsíc se toho událo víc.
Tak velký díky a přání spokojenosti, zdraví a radosti všem ženám.
Byli jsme na vejletě po Andalusii, o kterém je tohle psaní, moc fajn vejlet.
A na konec velká radost, velká oslava spojená s rovnodenností a příchodem jara, což je pro některý začátek novýho roku a období vyrovnanosti světla a tmy.
Tak přejeme dobrej začátek a dobrou ruku při setí, ať už zrna či Vašich dalších kroků a záměrů na Cestě. Tak ať letos sklidíme plnou úrodu:) Achooo!

Slunce se kutálí na modrý obloze a naznačuje mikině, že už je čas na tryčko. V ulici běhaj psi a malý děti. Sousedka volá z okna: „mi alma, mi vida…“, moje duše, můj živote, poď na kafe něco pro tebe mám… Černoši se vopíraj vo zdi a cigáni tlačej nákupní košíky vod popelnice k popelnici, prostě denní koloryt. Žluto bílý bytovkový baráky v San Jerónymu se na sebe mačkaj a já cejtim, že už je dost města, pravoúhlejch ulic, prostoru, kde je těžký bejt nerušenou chvíli sám a kde zvuky přírody přehlušuje hluk aut. Ya basta, už dost! Jako dobře vystřelenej a zamířenej šíp k cíli, i tak se ve mě z čista jasna objevil ten pohyb. Impuls, kterej nás poslal na vejlet po Andalusii nebo-li Al-Andalus. Po profláklim jižním autonomnim společenství Španělskýho království. Pro zajímavost, Andalusie se táhne od portugalskejch hranic kolem Tarify, Gibraltaru, Malagy, Granady a ještě kus za Almérii. Hlavní měto tohodle jihu je právě Sevilla, tak už chápete odkať vítr vane:)
Naložíme vše potřebný do modrýho oře a necháváme todle všechno ve zpětnym zrcátku. Jedeme na jiho-východ, krajinou rovnou jak mexická placka. Až asi po 100 kilákách se začnou objevovat hory, krásný a skalnatý. První co nás samovolně zastavilo bylo pueblo Teba. Na strmim kopci je dominantní nádhernej hrad. Tady, na bejvalim nádvoří, jsme  poprosili s tabákovim cigárem o pěknou cestu, vochranu a setkání s lidma. Vydali sme se na cestu s malou Zojou, na cestu za místníma skřítkama, vílama, duchama, lidičkovýma bytostma, skřetama a já nevim kym ještě:). Cesta nás vede a my hltáme modrý nádrže Guadalhorce, u kterejch si dáme po dlouhý době jídlo pěkně venku pod širym nebem. Po po půl hodince přirážíme k nádrži v El Chorru, místě, kde se ti tají dech ze strmejch skalních stěn, kam jezděj český i jiný borci šňupat adrenalin. Místo obklopený skálama. Místo, kde malá modrá říčka protejká úzkym kaňonem mezi strmejma skálama a pár metrů nad ní se vine cesta králů přilepená ke stěnám. První táboření, západ slunce za horama a hra stínů. Je ještě zima, když zmizí slunce.
Budíme se a je v nás radost. Procházíme skřetim tunelem ve skále, prozkoumáváme údolí vodních bytostí, mizíme po klikatý a úzký silničce ke skalnímu městu. Stoupáme vejš a vejš a teplota klesá níž a níž. Sme utahaný a tak přespíme u starýho dubu v zapoměnym údolí.
První raní pohledy, se skřehlejma rukama, mířej k pohoří El Torcal. Jeho špičky sou zahalený v mracích. Deme do toho, odvážnýmu štěstí přeje. Vyjeli jsme nahoru k bráně do skalního světa. Ledovej vítr odnáší mraky… Teplej čaj v termosce je víc než pojištění do extrému:) Vcházíme do labyrintu skal.
I když na parkovišti bylo dost lidí, jsme tu sami, asi se ztratili nebo my? Vítá nás úžasnej svět skalních bytostí, který tu maj nespočet cestiček, domků, jeskyní, paláců, soch, oltářů, pozorovatelen, balkónů, zapovězenejch roklí a pohřebišť. Proplejtáme se timdle světem a já cejtim tu Sílu, co tu je uff…
Cejtim, že nás pustili k sobě… jsme vděčný a radostný. Výhledy nás posílaj do kolen. Slunce se vydralo z mraků prosvětluje a vybarvuje nádherně místo…
Vycházíme ven a děkujem. Zoja se začíná proměňovat víc a víc v pejska Šimiho:)
Nabíráme čistou vodu do kanystru a jedeme se vykoupat do horkejch pramenů u santa Fé . Přirážíme k večeru. Místo okupujou dodávkáři. Najdem si místo na spaní a noříme se do horkýho pramene. Úúú, jak dobré, jak léčivé. Přicházej mi vzpomínky z doby před 11 lety, kdy jsme se tu stavili na cestě do Afriky. Teď se mi to tu líbí mnogo a je tu o pramen víc:) V noci je zima jako cip! Ráno rozepnu namrzlej stan. Naštěstí slunce posílá hřejivý a lechtavý paprsky. Z jezírek se kouří a Siera Nevada mě ohromuje svojí zasněženou krásou, elegancí a gigantností. Prozkoumáváme tydle přírodní lázně a je to krása, spousty skrytejch přírodních van. Chystá se tu dračí fesťák, ale to je spíš pro ještěry a ne pro nás.
Večír nás oslnila blikavá světýlka města Granada a tak se tama další den vydáváme. Ale jsme dva skřítci ztracení v ruchu, davu a shonu. Pustíme pár lodí z kůry po skvělejch kanálcích, který protkávaj celou Alhambru, krása!
V těch horkejch dnech, co tu maj, kdy se vám přilepí podrážka k chodníku, jsou tydle vodní osvěžovače jasnej zázrak.
Snažim se ujet ledovýmu dechu zasněženejch vrcholků. Klikatou cestou se dostáváme do Orjivy a tam už nás posílaj do Benefícia. Slunce zapadlo a já hledám ve tmě místo na táboření malým kuželem světla z čelovky. Něco se našlo, tak fajn. Hlt rudého Castillo viejo mě rozproudil krev. Šimi je statečnej pejsek, co se vyškrábal z posledních sil do pelechu a usnul, jak když luskne. To beru:)
Ráno se budíme pod mandloněma v hobitím údolí. Na malim vaříčku si uděláme kaši a falešný kafe. Pozorujem ruch kolem. Asi po hodině si všimnem, že hned u našeho stanu někdo spí v hamace. Po chvíli se z ní vylíhne Kanaďanka, která nás dovede k zázračnému prameni. Ze skály vytejká pramínek a plní nádrž. Místo skovaný mezi keři a s kamenym posezením. Vodní víla, celá modrá i s modrou špínou v uších:) tu je cejtit. Jéé, jaká krása, život sám. Jsme expedice, jsme průzkumníci, jsme dobrodruzi, jsme v terénu… Procházíme kolem velkýho týpka, necháváme ať to to běží samo, všude kolem různý příbytky, domečky, stany, lesní školka,… došli jsme až k vodopádu… uj, hledáme obří žáby. Všude tu žijí lidičkové… různí, prostě oblečení, kolikrát s laskavim pohledem občas se skelnym okem, ale většinou s úsměvem.
Dostáváme se k divomuži s dlouhým fousem a živýma očima. Klidně sedí na židli a dívá se kolem. Je ve svém království a nic s ním nehne, ale hned se kolem nás mihne jasnost laskavosti skovaná za tím jeho fousem.
Zrovna vyrábí sýry z kozího mléka. Vidí naší zvídavost a nechá nás dívat se a ptát. Stáváme se jeho hosty, cejtim v tom poctu a čest. Mluvím s ním o lecčems, je to starý bača. Jeho slova mi promlouvají do duše a já vidím tolik společnýho. Prostý život, byliny, příroda, řemeslo, propojení s místem, klid se Sílou a moudrostí v který je to celý obmotaný. Udíme sýry, pokuřujeme, sdílíme společnej čas.
Údolí je plný různejch schovanejch divovousů, nadšenců a lidičků, kteří si přejou žít blíž přírodě a po svém, to tu je patrný a hmatatelný. Občas možná trochu divoký.
My jsme ale poutníci a tak se loučíme s lidmi i údolím a necháme pneumatiky koulet po klikatejch silničkách, který nás dovedou až k Almérii.
První pocity z tohodle kraje jsou rozpačitý. Jakoby se všichni opičili po sousedovi, co si postavil pařník a nejen to, oni se i předháněj, kdo ho bude mít delší a širší… ej. Neprohlédnutelný místo o kterym si můžeš myslet svý… ale všeho moc škodí.
Nakonec dojedem kam to de, za Las Negras, po prašný a hrbolatý cestě. Je akorát čas. Pobalim vše nutný do nákupních tašek ze supráčů a vověšenej, jak vánoční stromek na pochodu vyrážim k pláži a údolíčku San Pedro, doprovázenej věrnym Šimim. Hodnej Šimi poplácám ho po zádech.
Ujé, moře, krásný, modrý a klidný. Jdeme po prašný klikatý cestičce, až dojdem k polorozbořenýmu hradu. Výhled na plážičku a do údolí má něco do sebe.
Míjíme pramen, dotek vodní bytosti a daru vody v takhle suchym kraji je požehnáním. Lidičkové se nás hned ujmou a úkážou nám, kde přespat. Za chvilku si stavíme spaní pod rohovníkem, ze kterýho si pak trháme tuhý ale dobrý lusky, ze kterýho se dělá svatojánskej chleba, karob, mňam.
Jak je tu krásně teplonko, bendicion. Ráno jdem na průzkum a zjišťujem, že se ocitáme v další hobití vesničce se skovanými malými malebnými domečky. Dokonce tu potkáváme krajana, co tu zakotvil před 13 lety a zalíbilo se mu tu.
Lidičkové jsou tu milí. Obdivujeme jejich příbytky, zahrádky…klid a krásu ve který tu žijou i když je tu vyprahlost pouště. Na pláži zpíváme písně velký vodě, skováváme se před spalujícím sluncem, sedíme u ohně, pozorujeme měsíc a hvězdy… que bien, que bien…
Něco se nás dotklo, něco nás naplnilo radostí a inspirací. Asejc to bude dost tou rovnodenností, příchodem jara, tim skokem ze smrti do života, přibývajícím měsícem, krásou Matky Země a jejích obyvatel. Prostě kouzelný čas…
Loučíme se tu s tim a pomalu uzavíráme smyčku, aby jsme jí dotáhli v Seville, v San Jerónimo v čtvrti z bíložlutejch bytovkovejch betonovejch bloků a s asvaltovim kobercem.
Luna je plná, ptáci se skovávaj v pomerančovníkách, psi a děti běhaj po ulicích, sedim na balkóně a sem tichej…

Mějte se moc faj.
Přeju Zdar, Sílu a Lásku na Cestě…
…a pěkný jaro…Járo:)

Wáclav

p.s.: plán akcí u Tisového vrchu se už skládá, jak ho budu mít, hned to pošlu:)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

sixteen − fourteen =